Minimalistické kytarové riffy Davida Zemana, uhrančivý hlas Veroniky Buriánkové a intimita společného pokoje, to je duo Kalle z Tábora na své debutové desce Live from the Room. Jejich okouzlující slowcoreové písničkářství k dosažení maximálního emočního efektu potřebuje jen o málo víc než pouhé nic a výsledkem je intenzivní hudba, ze které mrazí v zádech. Svůj debut si Kalle nahráli doma na čtyřstopý magnetofon, za krystalickým zvukem desky pak stojí anglický hudebník James Reindeer, který dělal finální master. Album vyšlo digitálně i v limitovaném počtu na kazetě v jejich vlastní distribuci.
Vinyla: Vaše album Live from the Room působí dojmem desky natáčené pro radost a bez velkých ambicí. Bylo to opravdu tak a překvapuje vás ohlas, který nahrávka zatím sklízí?
David: Původní myšlenka byla taková, že si zaznamenáme naše songy na magneťák a vydáme je jen na kazetě tak, že nebudou nikde ke stažení ani k poslechu na internetu. To především z toho důvodu, že jsme většinu ze skladeb na Live from the Room chtěli nahrát ještě jednou ve studiu a ne jen v obýváku na tenký pásek. Vlastně jsme chtěli, aby tu nahrávku slyšelo co nejméně lidí, ale zároveň jsme chtěli mít fyzický nosič pro návštěvníky našich koncertů. Ohlasy na desku, ať už by byly jakékoliv, nás vlastně nemohly zklamat, protože jsme od vydání nic velkého neočekávali.
Veronika: Ohlas, který kazeta sklízí, nás doteď překvapuje a dojímá. Během minulého roku se ale objevilo spoustu lidí, kteří nám vyjádřili podporu a přízeň a já moc dobře vím, že něco takového (a v takovém měřítku) jsem si snad ani nepředstavovala. Kdybych bývala věděla, kolik lidí si nakonec nahrávku pustí, asi bychom celou nahrávku tvořili déle, než na “první dobrou”, nebo spíše jen na takovou . „první“. Ale možná právě díky tomu celá deska působí civilněji a upřímněji.
Vinyla: Hodně se v souvislosti s vaším debutem píše o nahrávání v obýváku. Jaké jsou výhody a úskalí nahrávání desky tímto způsobem? Doporučíte postup i ostatním?
David: Těžko říct, záleží konkrétních lidech v kapele. Já, ačkoliv nemám žádné velké zkušenosti s nahráváním, tak miluju hudební techniku a všechny hračky, které mi pomáhají na cestě zvukem. Pokud si někdo bude nahrávat desku doma přes digitální převodníky a základní nahrávací techniku, určitě nedocílí lepšího zvuku, než by tomu bylo ve studiu. My jsme ale dokonalý zvuk nehledali. Zvuk nahrávky jsme brali spíš jako možnost ještě hlouběji se vyprofilovat. S trochou štěstí nám do rukou padl kazetový rekordér v krásném stavu a po pár nahrávkách zkoušek stylem pokus / omyl, se nám to nakonec docela podařilo. Velký podíl na tom má Hromy, se kterým jsme nahrávku míchali. Výhody jsou jednoznačně ty, že desku neděláš pod tlakem, čas nejsou peníze, můžeš experimentovat… Na druhou stranu nahrávací technika stojí spoustu peněz a jako jednorázová záležitost se to pravděpodobně nevyplatí, další možnou bariérou je nutná alespoň základní znalost akustiky.
Vinyla: Nahrávka vyšla nejprve na kazetě, teď se chystá vinylová edice. Máte rádi fyzické formáty a myslíte si, že přežijí současnou digitalizaci hudby?
Veronika: Věřím, že fyzické nosiče digitalizaci hudby přežijí. Nedokážu si vlastně ani představit, kdyby nebyly. Z mého pohledu se vždy najde skupina lidí, kteří budou považovat přehrání hudby na vinylu a podobně za rituál, který má při poslechu obrovskou přidanou hodnotu. Když si chci poslechnout kapelu naplno, vstřebat co nejvíce pocitů z celé nahrávky, přehraji si vinyl a myslím si, že takto jedná více a více lidí. Doba se mění a já mám pocit, že se lidé pomalu vracejí k prožívání věcí intenzivně a neuchvátaně. Sice přehrání alba na gramofonu sebere více času, dodá ale o to víc prožitku.
David: Na jedné straně nepochybně probíhá digitalizace hudby, na straně druhé ve světě výrazně rostou počty prodaných kusů vinylů a možná i kazet. Pokud to beru z mého pohledu, můžu si dneska poslechnout jakoukoliv hudbu a pokud si jí skutečně zamiluju, budu prahnout po tom, abych tu nahrávku měl ve fyzické podobě na analogovém nosiči. Čili budu podporovat to z mého pohledu nejkvalitnější a formát, který mi nabídne něco navíc, než cédéčko s nulami a jedničkami.
Vinyla: Kromě Kalle jste také členy projektu Nod Nod, který tvoříte se členy kapely Five Seconds to Leave a který je hudebně poměrně odlišný. Jsou to pro vás dvě strany jedné mince, které se dobře doplňují a chcete v nich pokračovat souběžně?
Veronika: Lépe bych to neřekla. Nod Nod a Kalle jsou pro nás dvě strany jedné mince. I když má každá z kapel poměrně odlišné publikum, jak Nod Nod, tak Kalle ve mě vzbuzují stejné emoce. S Nod Nod jsme minulý rok zažili velké nadšení, když se nám ozvalo hned několik zahraničních labelů kvůli vydání naší desky. Díky tomu nás v letošním roce čeká pár zahraničních turné. S Kalle už pracujeme na písničkách do nového alba, které bychom chtěli mít hotové na konci tohoto roku. Vyhlídky jsou krásné a já si upřímně vážím toho, že můžu dělat přesně to, co mě baví a že se navíc (jako ta nejlepší třešnička na dortu) najdou lidi, kteří nás v tom všem podporují.
